Tento článek není dostatečně ozdrojován a může tedy obsahovat informace, které je třeba ověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí na věrohodné zdroje.

Tento článek potřebuje úpravy.

Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Na Ukrajině je v současné době silně zdeformovaná jazyková situace. Tento stav je především následkem dlouhodobé války proti ukrajinštině, ukrajinské identitě a ukrajinské státnosti, kterou zahájilo Rusko po roce 1654 a která trvá dosud formou nepřímé jazykové a kulturní expanze. Na druhou stranu ukrajinské nacionalistické kruhy prosazují ukrajinštinu bez ohledu na to, že pětinu obyvatel Ukrajiny tvoří etničtí Rusové.

Historie problému |

Období carského Ruska |

V roce 1654 učinila kozácká rada v Perejaslavi rozhodnutí, které posléze vešlo ve známost jako sjednocení Ukrajiny s Ruskem. Ve skutečnosti se mělo původně jednat jen o obranný svaz a ruskou vojenskou přítomnost na Ukrajině. Ruský absolutistický stát ovšem již koncem 17. století začal ukrajinskou autonomii potlačovat, a v 70. letech 18. století zlikvidoval poslední její zbytky.

Pro udržení vlivu na dobytých územích a zajištění loajality obyvatelstva byla využívána taktika lingvocidy, jejímž cílem byla likvidace ukrajinské jazykové, mentální a kulturní identity. Přičemž málokterá země zažila tolik útoků proti svému jazyku, a to i na nejvyšší státní úrovni. Zde je seznam nejznámějších opatření:

• 
  1667 – car Alexej důrazně zakazuje tisknout knihy na území bratrské Ukrajiny: „…všecky knihy v oněch místech tištěné a jejich pisatelé, taktéž tiskaři a sazeči, budiž smrtí popraveni, a jejich knihy zabrány a spáleny, a budiž nadále zákaz pevný podlých zlodějských knih nikomu… nikde netisknouti pod hrozbou popravy“. Pro Moskevský stát byl nepřijatelný nejen obsah, ale dokonce i jazyk ukrajinských vydání.

• 
  1672 – vychází nový výnos: „Ve všech místech lidem všech stavů zákaz pevný s velkou pevností učiniti, aby lidé tito knihy tisku polského a latinského u sebe v domech tajně a zjevně nedrželi, ale přinášeli a odevzdávali vojvodě“.

• 
  1677 – počátek cenzury ukrajinských knížek v Moskevské državě. Patriarcha Ioakym (Іоаким) nařídil vytrhávat z ukrajinských knih stránky, protože ony „nejsou totožné s knihami moskevskými“.

• 
  1685 – 1685 Ukrajinskou Pravoslavnou Církev fakticky podřízeno z jurisdikce Konstantinopolského patriarcha do Moskevského patriarcha. Použita falzifikovaná verze Moskevských březnových kapitol z roku 1654, kde například ve prospěch Moskvy přidána kapitola pro požadované opovržlivosti patriarcha Moskevského na metropolitem Kyjivśkym a jeho církvi. Moskevský patriarchф bez svolení Cařihradu jmenoval metropolitem Kyjivśkym biskupa Gedeona Svjatopolka Četvertynśkoho. Podle nastolní gramoty Kyjivśka metropole nepodřizovala se Moskevskému patriarchu, jen byla pod jeho blahoslavením. Další historie metropole je historii postupného ničení svéráznosti ukrajinské církve v systému všeobecně-ruské církevní struktuře. Tento proces zvláště byl zrychlen od roku 1721, kdy kyjivśkého metropolitu místo zvolení místními hierarchy začal jmenovat Synod.

• 
  1686 – zrušení autonomie ukrajinské církve a nastolení striktní kontroly Moskevského patriarchátu nad církví, vzděláním a kulturou.

• 
  1689 – zákaz Kyjevskopečerské lávře tisknout jakékoliv knihy bez povolení od Moskevského patriarchy.

• 
  1690 – moskevský patriarcha Joakim vyhlašuje „klatbu“ na „kyjevské nové knihy“ (P. Mohyly, K. Stavroveckého, I. Haljatovského, Ja. Baranovyče, A. Radyvylovského, I. Slavyneckého a dalších) psané ukrajinsky. V rámci splnění tohoto nařízení spálen první díl knihy významné osobnosti pravoslaví D. Rostovského „Čeťji Mineji“ a další vydání opravena „dle velkoruské gramatiky“.

• 
  1693 – zákaz od Moskevského patriarchy dovážet do Moskvy ukrajinské knihy.

2. listopadu 1708 se Petr I. po výjimečně krutém vyvraždění všech obyvatel Baturyna (6 až 15 tis.) pustil do drancování na vyšší úrovni – duše a ducha. Tedy do jazyka.

• 
  1709 – výnos Petra I. o zavedení cenzury při tisku ukrajinských knih v Moskvě.

• 
  5. října 1720 – výnos „O pojmenování Kyjevskoečerského a Černihivského kláštera ve všech knihách jako Stavropigie Všeruských Patriarchů a o netištění nových knih bez svolení Duchovního Kolegia“, v němž se uvádělo: „Poněvadž se Jeho Císařskému Veličenstvu známo učinilo, že v Kyjevské a Černigovské tiskárně knihy tisknou neshodně s tisky velkoruskými, ale s odporem velkým k Východní církvi…“, tedy vše vytištěné je třeba uvést do souladu s ruskými „tisky“, „aby …zvláštní nářečí v oněch nebylo“. Tímto výnosem byla zakotvena úplná závislost ukrajinské církve na moskevském patriarchátu, zakázáno vydávání jakýchkoliv knih s výjimkou církevních, používání v tisku ukrajinského jazyka a ukrajinského pravopisu, čímž byl jejich evoluční vzestupný vývoj na staletí zastaven.

• V lednu 1721 vydala carská vláda předpis, který nařizoval všechny tiskoviny „…prezentovati Kolegiu. A Kolegium přezkoumati musí, zda není nějaký v písmu oněm prohřešek“. Za „prohřešky“ se ukládaly přísné tresty. Velké pokuty zaplatily tiskárny kyjevská a černihivská, poslední jmenovaná byla brzy nato zničena.

• V roce 1724 vybrala moskevská Svatá synoda od ukrajinského archimandrity Pečerské lávry v Kyjevě 1000 rublů pokuty za to, že nechal vytisknout v klášterní tiskárně knihu „Trioď“ – „ne zcela se s velkoruským jazykem shodující“.

Výnosy Petra I. z let 1708, 1709, 1720, 1721 a 1726 byla cyrilice nahrazena graždankou, která vůbec neodpovídala fonetické a morfologické podstatě našeho jazyka, což na dvě staletí přerušilo normativní rozvoj ukrajinského pravopisu tím, že jej uzavřela do cizího řádu a násilně sjednotila s gramatickými zákony ruštiny. Při tisku ukrajinských knih v Moskvě byla zavedena cenzura (předtím Ukrajinci neměli ponětí, co je to cenzura). Vznikly vládní moskevské učebnice násilně zaváděné do ukrajinských škol, s „výslovností ruských písmen a jejich správným používáním“. Bylo vyžadováno, aby v církevní literatuře „žádného rozdílu a zvláštního nářečí nebylo. A žádných jiných knih, ani dřívějších, ani nových vydání… netisknouti“. Byla to nejbrutálnější cenzura, kterou kdy poznal svět, příkaz zničit spisovnou ukrajinštinu a ukrajinskou kulturu, a to od despoty, který se honosil tím, že zavedl v říši evropskou kulturu. I nadále, až do konce XVIII. století, nebyla vytištěna žádná kniha v ukrajinštině.

Střídali se carové a carevny, neměnila se však politika samovládců vůči Ukrajině, produkovali stále nové zakazující výnosy, vyhlášky, oběžníky, akty.

• V roce 1729 byl vydán výnos Petra II., který nařizoval přepsat z ukrajinštiny do ruštiny všechny státní vyhlášky a nařízení.

• Anna Ivanovna v r. 1731 požadovala konfiskaci knih starého ukrajinského tisku, a „nauky zavádět ve vlastním ruském jazyce“. V tajné směrnici vládci Ukrajiny knížeti O. Šachovskému v r. 1734 nařídila všemi způsoby bránit Ukrajincům v uzavírání sňatků s Poláky a Bělorusy, nýbrž „nabádat je a zručným způsobem přivádět do manželství s Velikorusy“.

• 
  1755, 1766, 1769, 1775, 1786 – Petrohradská synoda, jakoby „pro připomenutí“, zakazuje tisk ukrajinských knih. Lví podíl nejrůznějších zákazů připadá na dobu vládnutí Kateřiny II. (1762–1796), jejíž jedna z politických a určujících zásad spočívala v cílevědomém „poruštění národů“, aby „přestaly hledět jako vlci z lesa“. Právě v době jejího panování vznikla idea „národní jednoty“ ukrajinského a ruského národů.

• 
  1763 – příkaz Kateřiny II. o zákazu vyučování v ukrajinštině na Kyjevo-Mohyljanské akademii.

• 
  1764 – směrnice carevny knížeti O. Vjazemskému ohledně posílení rusifikace Ukrajiny, Smolenska, Pobaltí a Finska. 10. listopadu – na Ukrajině zrušena hejtmanská správa.

• 
  1766 – Kyjevo-Mohyljanská akademie má striktně nařízeno tisknout pouze knihy vydané v moskevské tiskárně, přezkoumané a schválené synodou.

• 
  1769 – přísný zákaz Kyjevo-Mohyljanské akademii tisknout slabikáře v ukrajinštině s nařízením vyloučit slabikáře, které již byly rozšířeny a používány.

• 
  3. srpna 1775 – carský manifest „O zrušení Záporožské Siče a jejím přiřazení k Maloruské gubernii“ a zrušení ukrajinských škol při plukových kozáckých kancelářích.

• 
  1782 – vyhláška o ustavení speciální komise pro zavedení na všech školách Ruské říše jednotné formy studia a výuky ruského jazyka.

• 
  1783 – zavedení na Kyjevské akademii a ukrajinských kolegiích vyučování v ruštině. Byl vydán příkaz „O bezpodmínečném a důsledném dodržování jak vyučujícími, tak studenty pravidel ruského pravopisu“, a diákoni a kněží měli říkat modlitby a sloužit liturgii „hlasem vlastním ruskému nářečí“. 3. května – výnos o uvedení sedláků na levém břehu Dněpru do nevolnictví.

• 
  1784 – příkaz metropolitovi Kyjevskému a Haličskému Samuelovi trestat studenty a propouštět z práce profesory Kyjevo-Mohyljanské akademie, kteří používali ukrajinštinu. Rusifikace základního školství na Ukrajině.

• 
  1785 – nařízení sloužit ve všech pravoslavných chrámech říše liturgii v ruštině.

• 
  1786 – příkaz metropolitovi Kyjevskému kontrolovat Pečerskou tiskárnu, aby zde nebyly žádné odlišnosti oproti moskevským vydáním, a na Kyjevo-Mohyljanské akademii zavést do studijního systému jazyk uzákoněný pro celou říši. Vydán „Srovnávací slovník všech jazyků“, v němž byla ukrajinština označena jako ruský jazyk zkomolený polským vlivem.

• 
  1787 – tiskárna Kyjevskopečerské lávry začala tisknout knížky graždankou.

• 
  1817 – zrušení Kyjevo-Mohyljanské akademie, hlavního střediska ukrajinské kultury (znovu otevřena teprve r. 1991). Zavedeno vyučování v polštině na všech základních a vyšších lidových školách Haliče v Rakousko-Uherské říši.

• 
  1831 – carská vláda ruší Magdeburské právo (soudnictví, volby vládních úředníků a místní autonomie byly podřízeny Moskvě).

• 
  1834 – založení vědeckého střediska rusifikace „Jihozápadního kraje“ – Kyjevské císařské univerzity.

• 
  8. února 1838 bylo schváleno rozhodnutí o zřízení výboru pro interní cenzuru v Kyjevě. Tento orgán dlouhá léta působil na univerzitě Sv. Vladimíra a měl pod kontrolou všechny tiskárny spadající do Kyjevského studijního obvodu. Situace došla tak daleko, že začali zakazovat jednotlivá písmena z ukrajinské abecedy. Číst v „maloruském jazyce“ se sice smělo, ovšem jen s ruskou výslovností. Postup udělení povolení k tisku byl zdlouhavý a ponižující.

• 
  1847 – zničení „Spolku Sv. Cyrila a Metoděje“ v Kyjevě, zatčení a potrestání jeho členů. Nejtvrdšího trestu se dostalo T. Ševčenkovi – 10 let „modrého sukna“ (nucené vojenské služby) s vlastnoručním carským výrokem: „S nejvyšší ostrahou a zákazem psaní a malování“. Posílení perzekucí proti ukrajinskému jazyku, literatuře a kultuře.

• 
  1859 – Rakousko-uherská vláda nahrazuje ve Východní Haliči a na Bukovině ukrajinskou abecedu latinkou. Toto období některé ukrajinské historiky označuji "abecední válkou". Vzniká hnutí na podporu latinky. Bylo to hnutí haličských Ukrajinců vyvolané pokusem rakouského úřadu (ministr školství L. Tunem) a pomoci implikaci haličského náměstka hraběte A. Goluchovského, zavést latinku místo cyrilické abecedy.

• 
  12. června 1862 byly nařízením ministra školství zrušeny bezplatné a nedělní školy – poslední středisko ukrajinského základního vzdělání pro dospělé.

• Drtivou ránu zasadil ukrajinštině 18. července 1863 ministr vnitra P. Valujev. V jeho tajném oběžníku bylo mimo jiné uvedeno, že „žádný zvláštní maloruský jazyk nikdy neexistoval, neexistuje ani existovat nemůže, a jejich nářečí používané prostým národem je tentýž ruský jazyk, ovšem zkomolený polským vlivem“. A ještě 15 let před Valujevovým oběžníkem německý básník Bodenstedt uvedl: „Maloruský jazyk je nejharmoničtější ze všech slovanských jazyků a vyznačuje se velkou hudební pružností“. Oběžníkem však bylo zakázáno vyučování na školách všech stupňů, tisk knih duchovního obsahu, studijních a pro lidové čtení v ukrajinštině; výjimečně bylo povoleno pouze vydávání děl krásné literatury po předchozí důkladné cenzuře.

• 
  1864 – vojenský pobočník Alexandra II. baron Korf vypracoval program proti působení vlivu Ukrajinců v ukrajinském Malorusku „zaplavením kraje mimořádně levnými ruskými knihami“, což by dle jeho názoru „připravilo maloruskou literaturu o šanci víceméně výrazně rozšířit okruh čtenářů“. A obdržel souhlasné stanovisko císaře: „Je to rozumné, velice dobrá myšlenka. Zvažte, jak by se dala realizovat“. Současný stav ukrajinského tištěného slova a všech hromadných sdělovacích prostředků vypovídá o tom, že Korfův program je důkladně a přičinlivě realizován v samostatném státě.

• 
  1869 – výnos carské administrativy o příplatcích úředníkům „v 10 Jihozápadních guberniích osobám ruského původu, ovšem s výjimkou zdejších rodáků“ za úspěchy při rusifikaci Ukrajiny. Tato pobídka byla pak beze změn zopakována v roce 1886.

• V německém městě Ems, kde car Alexandr II. pobýval na léčení, vzniklá nová poroba: „Císař pán dne 18/30 května 1876 ráčil vydat Nejvyšší nařízení:
  

1) nepřipouštět dovoz na území Říše bez zvláštního k tomu svolení Hlavního Úřadu pro tiskové záležitosti jakýchkoliv knih a brožur vydávaných v zahraničí v maloruském nářečí;

2) tisk a vydávání v Říši originálních děl a překladů v tomtéž nářečí zakázat, s výjimkou jen: a) historických dokumentů a památek a b) děl krásného písemnictví, přičemž by byl při tisku historických památek bezpodmínečně dodržován pravopis originálu; u děl krásného písemnictví ovšem nesmí připuštěna býti žádná porušování obvyklého ruského pravopisu a aby povolení k tisku děl krásného písemnictví nejinak udělováno bylo, než po přezkoumání rukopisů Hlavním Úřadem pro tiskové záležitosti;

3) zakázat taktéž nejrůznější jevištní představení a přednesy v maloruském nářečí, a stejně tak tisk v onom textů k hudebním notám“.

Tento výnos zasadil ránu nejen ukrajinskému pravopisu, který se teprve vytvářel a ustaloval, ale také ukrajinskému divadlu a dramaturgii.

• 
  1881 – zákaz vyhlašování církevních kázání v ukrajinštině.

• 
  1883 – kyjevský generál-guvernér Drenteln zakazuje divadelní představení v ukrajinštině na jemu podřízeném území (Kyjevsko, Poltavsko, Černihivsko, Volyň a Podolí).

• 
  1888 – výnos Alexandra III. o zákazu používání ukrajinštiny na státních úřadech a křtění dětí ukrajinskými jmény. (Právě tehdy se na Ukrajině objevili Serjožové, Koljové, Seňové, Péťové, Vaňové, Míšové, Dáši, Maši apod.)

• 
  1895 – zákaz tisku ukrajinských knih pro děti.

• 
  1899 – zákaz ukrajinštiny na archeologickém kongresu v Kyjevě.

• 
  1903 – obdobný zákaz proslovů při příležitosti odhalení pomníku I. Kotljarevského v Poltavě (všichni přítomní bez výjimky opustili na protest budovu radnice).

• 
  1907 – vláda zlikvidovala ukrajinský tisk, zkonfiskovala ukrajinskou literaturu vydanou v letech revoluce (1905–1907), zahájeny represe proti osobnostem ukrajinské kultury.

• 
  1908 – výnos senátu Ruské říše o „škodlivosti“ kulturní a osvětové činnosti na Ukrajině, „jež může vyvolat následky ohrožující klid a bezpečnost“.

• 
  1910 – oběžník P. Stolypina o zákazu zřizování „cizineckých spolků včetně ukrajinských a židovských, nezávisle na kladeném cíli“.

• „Úrodným“ na represe byl rok 1914 – rok, kdy začala první světová válka:

a) carismus zakazuje oslavy 100. výročí narození T. Ševčenka;

b) výnos Mikuláše II. o zrušení ukrajinského tisku;

c) zákaz používání ukrajinštiny, tisku knih a časopisů v ukrajinštině v okupovaných ruskou armádou Haliči a Bukovině;

d) zničení spolku „Prosvita“;

e) devastace knihovny Vědeckého sdružení T. Ševčenka;

f) odsun tisíců uvědomělých Ukrajinců na Sibiř.

Sovětské období |

Po komunistickém převratu v roce 1917 a následných událostech mohla ukrajinština konečně na poměrně krátkou dobu oddechnout. Nejdříve vznikla na území Ukrajiny řada vlád, která si kladla za cíl vybudování samostatného ukrajinského státu (zejména Ukrajinská lidová republika). V roce 1920 však již větší část území Ukrajiny byla pod kontrolou bolševiků. Na XII. sjezdu Ruské komunistické strany v dubnu 1923 byla vyhlášena oficiální politika korenizace, která spočívala v nahrazení ruštiny jazyky národních menšin v oblasti administrativy, školství a kultury. Cílem této politiky bylo ukotvení sovětského režimu, aby příslušníci neruských národů nevnímali novou státní moc jako cizí, vnucenou. Na Ukrajině byla tato taktika označována jako ukrajinizace. Bylo vydáno rozhodnutí o ukrajinizaci státní správy a podniků, která měla být dokončena do 1. ledna 1926. Všichni vedoucí a administrativní pracovníci byli povinni se naučit ukrajinsky pod hrozbou propuštění.

Nová politika se projevovala také v národnostním složení mocenských struktur – podíl osob ukrajinské národnosti mezi členy KS(b)U se zvýšil ze 23,3 % v roce 1922 na 60,0 % v roce 1933. Mnohem nápadnější to však bylo ve sféře jazykové – ukrajinizovaly se noviny (v roce 1930 na Ukrajině vycházely v ruštině pouhé tři velké deníky), školy, divadla, úřady, nápisy, informační tabule apod. Zároveň však byl usnesením ÚV KS(b)U ze dne 19. dubna 1927 uznán "zvláštní význam ruštiny". Od roku 1930 však ve stranickém prostředí sílí odpor vůči ukrajinizaci. Definitivně byla ukrajinizace zastavena usnesením KS(b)U ze dne 22. listopadu 1933. Zhruba ve stejném období začíná další seznam akcí globální a strašlivé destrukce:

• 
  1929–1930 – zatčení a odsouzení 45 osobností ukrajinské vědy, literatury, kultury, Ukrajinské autokefální pravoslavné církve – pro členství ve „Spolku osvobození Ukrajiny“. Začátek kolektivizace a „rozkulačení“, nucené vystěhování statisíců rolníků na Sibiř a Dálný Východ.

• 
  1930 – „Pacifikace“ (tvrdá represivní opatření polské vlády proti ukrajinskému obyvatelstvu a předním osobnostem politického a kulturního života v Haliči).

• 
  1932 – zrušení všech literárních organizací a zřízení jednotné Unie spisovatelů SSSR.

• 
  1933 – sebevražda Mykoly Chvyljového na protest proti masovým zatčením ukrajinských osobností kultury a umění.

• 
  1932–1933 – bolševiky vyvolaný hladomor na Ukrajině, v jehož důsledku zemřelo 8 až 12 milionů Ukrajinců. Hromadné přesídlování Rusů do vymřelých ukrajinských měst a obcí. Pogrom Ukrajinců na Kubáni.

• 
  1934–1941 – ničení stavebních a kulturních památek na Ukrajině, zatčeno a popraveno 80 % národní inteligence.

• 
  1934 – v Charkově popraveni 34 literáti, mezi nimiž byli K. Burevij, O. Vlyzko, I. a A. Krušelnyčtí, H. Kosynka, D. Falkivskyj, M. Jalovyj se standardním v té době obviněním „z organizace přípravy teroristických útoků proti příslušníkům sovětské moci. Majetek se všem zabavuje“.

• 
  1936–1938 – velký teror na Ukrajině – „ježovščyna“.

• 
  1937 – hromadná poprava ukrajinských osobností kultury a umění ve výkonu trestu na Soloveckých ostrovech při příležitosti 20. výročí bolševického říjnového převratu (místem popravy byl karelský Sandarmoh).

• 
  1938 – vyhláška „O povinném vyučování ruštiny v národních republikách SSSR“ a posílení rusifikace Ukrajiny na základě speciálního rozhodnutí XIV. sjezdu KS(b)U.

• 
  1939–1941 – rozsáhlé represe NKVD na západní Ukrajině. Masové odsuny obyvatelstva do vzdálených částí SSSR.

• 
  1944–1955 – trestní výpravy NKVD proti sílám odporu na Západní Ukrajině (zabito přes 150 tis., zatčeno přes 100 tis., deportováno na Sibiř přes 200 tis. osob).

• 
  1946 – likvidace řeckokatolické církve a její podřízení Ruské pravoslavné církvi. Usnesení pléna ÚV KS(b)U „O překrouceních a chybách ve vysvětlení dějin ukrajinské literatury", ostrá kritika časopisů „Vitčyzna“ a „Perec“.

• 
  1946–1949 – zničení ukrajinských kulturních výdobytků – „ždanovščyna“.

• 
  1947 – L. Kahanovyč provádí novou „čistku“ mezi kulturními kádry obviněnými z „ukrajinského buržoazního nacionalismu“.

• 
  1951 – zdrcující články v listu „Pravda“ proti „nacionalistickým tendencím v ukrajinské literatuře a umění“.

• 
  1958 – usnesení pléna ÚV KSSS „O upevnění propojení školy se životem a dalším rozvoji lidové osvěty“; Nejvyšší rada USSR schválila zákon ze dne 17. dubna 1959 zaměřený na posílení rusifikace Ukrajiny (mimo jiné bylo zavedeno, že studium ukrajinštiny v ruskojazyčných školách Ukrajiny nebude povinné, nýbrž „na žádost rodičů“).

• 
  1961 – nový program KSSS vyhlásil politiku „splynutí národů“ a další rusifikace svazových republik.

• 
  1964 – úmyslné zapálení Státní veřejné knihovny Akademie věd Ukrajinské SSR.

• 
  1965 – první velká vlna zatýkání ukrajinských osobností (P. Zalyvacha, B. a M. Horyňovi, S. Karavanskyj, V. Moroz a další).

• 
  1967–1971 – zatčení V. Čornovila, A. Lupynise, iniciátorů „Listu umělecké mládeže Dnipropetrovsku“ proti rusifikaci, vražda A. Horské, zapálení Vydubyckého kláštera, zničení hrobů Sičových střelců ve Lvově.

• 
  1972 – druhá velká vlna politických zatčení (V. Čornovil, J. Sversťuk, Ivan a Nadija Svitlyční, I. Dzjuba, M. Osadčyj, V. Stus, Ihor a Iryna Kalyncovi, O. V. Romaňuk – později patriarcha Vladimír Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu – a desítky dalších).

• 
  1977 – zatčení a odsouzení členů Ukrajinské helsinské skupiny a dalších (M. Rudenko, O. Tychyj, M. Matusevyč, M. Marynovyč, H. Sněhirjov, L. Lukjanenko a další).

• 
  1978 – směrnice kolegia Ministerstva školství Ukrajinské SSR „O zdokonalení výuky ruštiny na základních školách republiky“.

• 
  1979 – další vlna zatýkání ukrajinských osobností (O. Berdnyk, J. Badzjo, J. Lytvyn, M. Horbal – všichni dostali nejvyšší trestní sazbu odnětí svobody ve vězení se zvýšenou ostrahou s následnou deportací). Vražda hudebního skladatele I. Ivasjuka. Taškentská konference schvaluje nová rusifikační opatření vůči neruským národům SSSR.

• 
  1983 – usnesení ÚV KSSS o prohloubení výuky ruštiny ve školách a výplatě 16% příplatku ke mzdě učitelům ruského jazyka a literatury („Andropovovo usnesení“) a směrnice kolegia Ministerstva školství USSR „O dodatečných opatřeních pro zdokonalení výuky ruštiny na základních školách, pedagogických školách, předškolních a mimoškolních zařízeních republiky“ zaměřená na posílení rusifikace.

• 
  1989 – usnesení pléna ÚV KSSS o jediném úředním celostátním jazyce v SSSR (pochopitelně ruském).

• 
  1990 – usnesení Nejvyšší rady SSSR o udělení ruštině statusu úředního jazyka v SSSR.

Současný stav |

22. října 1989 byl schválen zákon „O jazycích v Ukrajinské SSR“, který vstoupil v platnost začátkem roku 1990 a (ač po dvou novelizacích) platí dosud. Význam zákona spočíval v tom, že bylo poprvé po dlouhé době definováno, že ukrajinština je na Ukrajině jediným úředním jazykem – i když, s ohledem na to, že v době přijetí zákona Ukrajina ještě byla součástí SSSR, byly ruštině ponechány určité oblasti (např. občanské průkazy měly obsahovat informace jak v ukrajinštině, tak v ruštině). Celkově však zákon stanoví, že se ukrajinština má stát jazykem státní správy a místní samosprávy (s výjimkou regionů, kde je většina obyvatel jiné národnosti), školství, veřejného a kulturního života. Postavení ukrajinštiny jako úředního (oficiálního) jazyka bylo definitivně zakotveno v článku 10 Ústavy Ukrajiny, přijaté v roce 1997, který zní:

„Úředním jazykem na Ukrajině je ukrajinština.
Stát zajišťuje všestranný rozvoj a fungování ukrajinštiny ve všech sférách společenského života na celém území Ukrajiny.
Na Ukrajině je garantován svobodný rozvoj, používání a ochrana ruštiny a ostatních jazyků národních menšin Ukrajiny.
Stát napomáhá studiu jazyků pro mezinárodní dorozumívání.
Používání jazyků na Ukrajině je zaručeno Ústavou Ukrajiny a upraveno zákonem.“

V prvních letech existence samostatného ukrajinského státu (vyhlášen 24. srpna 1991) byla otázce jazyka věnována poměrně velká pozornost. Zároveň se projevila tendence podceňování tohoto problému, což je patrné mj. z vyjádření prvního ukrajinského prezidenta Leonida Kravčuka, který prohlásil: „Když bude stát, pak bude i jazyk“. Pokračující hospodářská krize na Ukrajině, která kulminovala v polovině 90. let, však odvrátila hlavní pozornost politiků od tohoto tématu. V roce 1994 do prezidentské funkce byl zvolen Leonid Kučma, který dokonce ve svém volebním programu vyjádřil úmysl udělit ruštině status druhého úředního jazyka (po zvolení se o tom již nezmínil). Právě na dobu jeho prezidentství připadá vrchol korupce na Ukrajině.

Situace se začala měnit k lepšímu po zvolení v roce 2004 prezidentem Viktora Juščenka, který stanovil jazykovou politiku jako jednu ze svých priorit. Byla vypracována Státní koncepce jazykové politiky, v níž bylo konstatováno, že plíživá setrvačná rusifikace pokračuje. Uvedená čísla jsou alarmující. Např. roční náklad časopisů a ostatních periodik v ukrajinštině činil v roce 2004 28 % z jejich celkového množství, zatímco ještě v roce 1995 tomu bylo 70 % (u vydání v ruštině toto číslo naopak stouplo z 18 % na 64 %). Podíl ročního nákladu novin vycházejících v ukrajinštině se během 10 let snížil z 50 % v roce 1995 na 32 %. Podíl ruskojazyčných novin na celkovém nákladu se naopak během této doby vyšplhal z 45 % na 59 %.

O zdeformované jazykové situaci na Ukrajině vypovídá poměr mluvčích ukrajinštiny a ruštiny, který se neshoduje s poměrem etnických Ukrajinců a Rusů na jejím území. Dle údajů celostátního sčítání obyvatel v roce 2001 tvořili Ukrajinci 77,8 % obyvatel Ukrajiny, zatímco ukrajinštinu za mateřský jazyk označilo pouhých 67,5 %. Celostátní průzkum, který provedl Sociologický ústav Akademie věd Ukrajiny, ukázal, že v roce 2005 považovalo ukrajinštinu za mateřštinu pouhých 64,3 % obyvatel, ruštinu 34,1 %, ostatní jazyky 1,5 %; dorozumívací řečí dospělého obyvatelstva v rodinné sféře byla: převážně ukrajinština – 41,8 %, převážně ruština – 36,4 %, oba jazyky (podle okolností) – 21,6 %.

Ve dnech 16. až 24. prosince 2002 provedla sociologická služba Centrum Razumkova průzkum ve všech regionech Ukrajiny. Zde jsou výsledky.

Regionální specifika |

Následky rusifikační politiky na Ukrajině mají výrazné odlišnosti v jednotlivých regionech. Názorným je porovnání západní a střední Ukrajiny na straně jedné a východní a jižní Ukrajiny na straně druhé: zatímco v prvním regionu používá ukrajinštinu k běžné každodenní komunikaci 78 % obyvatel, ve druhém je to pouhých 18 %. Nejvíce rusifikováno je obyvatelstvo průmyslových měst na východě a jihu Ukrajiny; v těchto regionech se ukrajinština dochovala téměř výhradně na venkově (např. v Doněcku mluví ukrajinsky pouze národně uvědomělí Ukrajinci a lidé, kteří zde pobývají přechodně). Zvláštní postavení zde má Krym, kde většinu obyvatel tvoří Rusové. Na Střední Ukrajině však rusifikace až tak velký úspěch neměla. Ve větších městech zde sice velká část lidí (blížící se polovině nebo ji dokonce mírně přesahující) stále mluví rusky, považuje to však spíše za nedostatek. Ukrajinština (i když v podobě ne zcela spisovné) zde zcela dominuje v menších městech a na venkově. Na Západní Ukrajině jsou následky rusifikace nejmenší (větší část tohoto regionu, zejména Halič, Bukovina a Zakarpatí, byla k Sovětskému svazu připojena teprve po druhé světové válce).

Podrobněji znázorňuje regionální specifika následující tabulka (je založena na údajích průzkumu, který provedla v roce 2002 firma Socis):

Sloupcové grafy znázorňují podíl mluvčích ukrajinštiny a ruštiny při sčítání v roce 1989 a 2001

[1]

Školství |

Podíl základních škol s ukrajinským vyučovacím jazykem se zvýšil z 47,4 % v roce 1989 na 74,9 % v roce 2004.

Film |

• Голод – 33 / Famine - 33 (1991) – historické drama o hladomoru, resp. genocidě Ukrajinců


• Один в полі воїн / Jeden v poli voják (2003) – historicko-vojenské drama o Banderovcích
  


• Залізна сотня (2004) / Železná setnina – historicko-vojenské až dokumentární drama o Banderovcích na západní Ukrajině


• Мамай (2004) / Mamaj – historicko-vojenská drama o Kozáku Mamajovi a jeho milence z Turecka


• Помаранчеве небо / Oranžové nebe (2006) – film o oranžové revoluci na Ukrajině

Související články |

• Ruská menšina na Ukrajině


• Ukrajina


• Ukrajinština


• Suržyk


• Rusínština